Všichni potřebujeme prožívat štěstí.
Když rodiče a jejich děti před rokem zůstaly zavřeni doma a jejich svět se scvrkl na pár desítek čtverečních metrů, internety doslova zaplavily rady, jak si co nejdříve doma vytvořit harmonogram. Vzpomínám si na desítky návodů na tvorbu seznamů a rozvrhů aktivit a činností, které měly rodinám pomoci přečkat krizové období.
Vstávat, cvičit, učit se, tvořit, poslouchat, dívat, telefonovat starým rodičům … A vzpomínám si i na vlastní zklamání, když se mi ten dovedně volenými zlomyslnými rozvrh nedařilo splnit.
„Bez režimu a systému to nezvládneme,“ myslela jsem si tehdy.
Prošel rok, jehož drtivou většinu jsme s mužem a synem strávili v bytě bez rodiny, kolegů a kolegyň, přátel a spolužáků. Barevný harmonogram už dávno nepotřebujeme.
Náš život se pohybuje v neustále zacyklených drahách. Někdy mám pocit, že žijeme v dokonalé, každý den se opakující časové smyčce, za kterou by se nemusela stydět ani slečna Peregrinová.
V posledním období však na vlastní kůži poznávám, že lidská mysl se po čase snaží z pevného harmonogramu vymanit a usilovně doluje v hlubinách.
První s tím přišel syn, který si z ničeho nic zmínil na jeden z našich společných zážitků.
